Kompletní

5. srpna 2016 v 23:59 | Peggy Tail
Moje fanfikce Assassin's Creed 3

Margareth seděla na posteli vedle ležícího Connora a výskala ho ve vlasech. Connor měl zavřené oči a překypoval blahem.
Pak Margareth vzala tenký pramínek jeho drsných černých vlasů a začala jej zaplétat.
"Měl bys nosit copánek," pronesla.
Ratonhnhaké:ton se široce usmál rty.
"Nosíval jsem ho," promluvil, aniž by otevřel oči.
"Vážně, kde?"
"Přesně tam, kde ho děláš." Margareth se usmála. "Měl jsem v něm zapletený červený provázek."
Zakřenila se, "drž". Podala mu konec pletence a lehce vyskočila z postele. Vrátila se s červenou nití a svázala copánek.
"A jsi zase Ratonhnhaké:ton se vším všudy."
Connor si totiž před 4 lety rituálně oholil hlavu a když mu vlasy dorostly, copánek neobnovil.
"Nebo jsi měl na hlavě ještě jiný blbosti?"
Otevřel oči. "Ne. Ale nesouhlasím s tvými slovy. Nejsem zase Ratonhnhaké:ton se vším všudy. Teď mám vše, teď se cítím kompletní."
Při posledních větě se posadil a zadíval se své milé do očí.
 

Odpověď

27. června 2016 v 13:38 | Peggy Tail
Moje fanfikce Assassin's Creed 3

Ratonhnhaké:ton seděl na skále opřený o strom v tureckém sedu a rozjímal se zavřenýma očima. V myšlenkách byl zpátky ve svém dětství. Dováděl s dětmi ve své vesnici, schovával se, učil se lovit, pomáhal s čím se dalo, běhal a hrál si. Byl svobodný. Mnohokrát se vracel domů k mámě celý umazaný a potlučený. Jeho maminka ho pokárala za rozívenost, ale nikdy na něj nekřičela. Ošetřila mu rány a objala ho. "Jsi můj syn," říkávala.
Ratonhnhaké:ton ucítil vlnu žalu při vzpomínce na její něhu. Proč to muselo trvat tak krátce? Přál si být aspoň na okamžik zase malý a nevinný. Mít někoho, kdo by k němu byl taky tak něžný. Někoho, před kým by se necítil, jakože selhal, pokud by udělal chybu. Někoho, kdo by ho objal a řekl: "Mám tě ráda takového jaký jsi. Se vším všudy. I s tvými chybami."
A tak Ratonhnhaké:ton pomyslně vyslovil přání: Chtěl bych někoho, kdo by mě miloval.
Vždycky věděl, že po tom touží, ale nikdy se to neodvážil vyslovit ani v mysli.
Zhluboka se nadechl, otevřel oči. Stála tam. Odpověď. Byl to blud, vidina. Zbláznil jsem se? Margaret stála na protější skále a upřeně se na něj dívala měkkým pohledem. Hned se zase rozplynula. Ratonhnhaké:tonovi se zamotala hlava. Co to sakra bylo? Věděl, že to byla odpověď, jen ho nenapadlo, že se stačí zeptat. Sám sebe. Margaret měla pravdu - stačí se zeptat.
Ale já jí nemůžu dát, co si zaslouží, sevřelo se mu srdce. Ublížil bych jí svou necitlivostí. Nechci jí ublížit, nemůžu, nesmím. Miluji jí.
A Connorovi konečně došlo, co k ní cítí.

Dotyk

12. června 2016 v 23:05 | Peggy Tail
Fanfikce AC3

"Ahoj, ahoj," řekla uspěchaně a honem se vrátila ke stolu a pokračovala v zuřivém psaní.
Connor přistoupil ke stolu z druhé strany a zvědavě si ji prohlédl s úsměvem na tváři. Vždycky, když na ni koukal, jeho oči zněžněly.
Nadechl se, "... Potřeboval bych-"
"Pššt! Mám básnický střevo."
Polovičnímu Irokézovi se roztáhl úsměv na tváři. Pomalu se k ní naklonil a nenápadně vdechl její vůni.
"Ma-" Připlácla mu ruku na pusu, aniž by vzhlédla nebo přestala psát.
Connor se ani nepohnul. Najednou měl její dlaň na rtech a chtěl ten moment prodloužit co nejvíc. Tak krásné to pro něj bylo.
 


Krása a stud

31. května 2016 v 23:51 | Peggy Tail
Moje fanfikce Assassin's Creed 3

Vyhoupl se na první větev.
"Ale já nedokážu šplhat po stromech," namítla jsem s úsměvem.
Otočil se ke mně, sundal si kápi, zadíval se mi do očí. Pak si na větvi dřepl a řekl: "Ty dokážeš cokoliv si zamaneš. Každý to dokáže. A ty tím spíš."
Jeho slova mě zahřála u srdce. Chtěla jsem se zeptat, proč si to myslí a on to vycítil.
"Proč? Podívej se do sebe, proto. Říkáš, že potřebuješ někoho, kdo stojí pevně jako skála, o koho se můžeš opřít, ale ty sama jsi jako strom. Tvoje kořeny jsou uchyceny pevně v zemi a žádná vichřice je nemůže vyvrátit. Navrch jsi křehká, citlivá, rozkvetlá a uvnitř jsi silná a veliká.
Říkáš, že nemáš žádný diplom, že by ses nikdy nebyla schopná naučit tolik informací, ale tvá slova a myšlenky mají větší hloubku, než všechny známé výroky učenců. Říkáš, že nic nedokážeš udělat bez chyby, ale všechno, co děláš, děláš srdcem a s velikou snahou, přes kterou žádné tvé chyby nevidím. Říkáš, že nejsi dost dobrá v žádném směru, že je tisíce lidí, co umí kreslit, zpívat, psát lépe než ty, ale já ještě nepotkal kreativnějšího člověka. Tvoříš vším, co děláš. Jakoukoliv akci vnímáš jako umění. Tvrdíš o sobě, že jsi parodie na krásu, že se necítíš jako žena, ale já nikdy nepotkal nikoho, kdo by byl, jako ty, krásný skrz na skrz, kdo by měl tolik ženského půvabu a lidské ušlechtilosti."
Jen jsem tak na něj zírala a brečela. Sklopila jsem hlavu a zase se mu podívala do očí. Byla jsem ochromená.
"A smrdíš," vypadlo z něj.
Vyprskla jsem smíchy.
"Smrdíš studem."
Zvážnila jsem.
"Cítím ho z tebe, vždycky když jsem s tebou. Cítím, jak omezuje tvoje činy, tvůj projev, tvoje slova a tvoje myšlenky. Já nevím, proč je ho v tobě tolik a chci to vědět. Troufale si odvážím tvrdit, že mnoho tvých strachů je převlečený stud."
Odmlčel se, otočil hlavu doprava směrem k zasněžené louce. Pak se na mě znovu podíval a dokončil svůj proslov: "Není nic, vůbec nic, za co by ses měla stydět."
A bylo to poprvé, co jsem nechtěla vyslovit: "Stydím se za to, že jsem."

Když to cítíte

2. dubna 2016 v 17:43 | Peggy Tail
Najednou si všiml Margareth sedící stranou na schodech. Pořádně na ni neviděl, ale nepřipadala mu v pořádku.
"Omluvíte mě na moment?" Řekl a obrátil se ke schodům.
"Margareth..." Opřel se o kolena, aby se k ní sklonil.
Ne, rozhodně nevypadala v pořádku. Oči měla plné marně potlačovaných slz a v nich úzkostný výraz. Objímala si břicho a pravou rukou ztuhle a křečovitě žmoulala své šaty na boku.
"Co se děje?"
"Mmm...nic."
"Margareth, vypadáš, jako když potlačuješ panický záchvat nebo, že ti někdo začaroval mysl."
Podívala se směrem k prostoru a viděla, jak už na ni několik lidí divně zírá. Zakryla si rukou tvář.
"Panebože, proč se mi to musí stát zrovna dneska?!"
"Co, co se ti stalo?" Snažil se z ní vytáhnout.
Po tváři jí stekly další slzy. "Mmm... víš jak jsme vedli ten rozhovor minulý týden?"
"Pamatuji si všechny naše rozhovory," řekl vážně.
"Zdálo se mi o něm," teď už se úplně rozbrečela, "a všechno se to najednou vrátilo."
Vydechl. "Pojď," položil ji něžně ruku na paži.
"Nemůžu se pohnout," zahuhňala.
Dal ji ruku pod bradu a zvedli ji hlavu. "Můžeš udělat cokoliv," díval se jí do očí.
Vzal jí za ruce a dovedl na balkon. Zavřel za nimi dveře a posadil je na lavičku.
"Tak a teď mi vyprávěj tvůj sen. Celý."
Znovu jí začali kanout slzy. "Seděla jsem v noci na chladné zemi a-" další plačtivý výlev "- měla jsem rozpárané břicho, vnitřnosti mi lezly ven, naříkala jsem a on tam najednou byl. Jen tak na mě koukal a řekl, že už mě nemá rád, otočil se a odešel. Křičela jsem na něj, že to nemůže udělat," Connorovi se stáhlo srdce při dalším vzlyku, "snažila jsem se mu vysvětlit, jak moc mě to bolí a - on dál odcházel. Nechal mě tam krvácet, bylo mu to jedno. Bylo mu to úplně jedno!"
Ztěžka se nadechl a zadržoval vlastní slzy.
"A když jsem se probudila, tak to bylo všechno zpátky. Všechen ten smutek, dokonce i strach. Ta bezmoc a strach, že budu umírat a ne jemu, ale všem to bude jedno. Nikdo si mě ani nevšimne." Zprudka, bolavě se nadechla. "A bude to hrozně bolet." Naposled vzlykla a pak už se jen nadechovala a vydechovala.
Connor se uvnitř třásl a nevěděl, co má říct nebo jak reagovat. Byl víc než chytrý, dobře si pamatoval, jak mu popisovala své sny. A v tomhle snu poznával snad všechny její traumata. Věděl, že ty vnitřnosti symbolizují operaci a nemoci, noc strach ze tmy a samotných snů, opuštění a lhostejnost pak nedoceněnost a pocit, že nic nemá cenu. A taky věděl, kdo je ten kluk. Nevěděl však, jak jí to říct. Jak jí vysvětlit, jak moc jí rozumí. Že chápe každé její slovo, každou myšlenku. Že to, co cítí ona, je to, co cítí on. Ratonhnhaké:ton ztratil hodně milovaných lidí a některé nadobro. Kolikrát se probudil z noční můry plné bezmoci. Kolikrát mu srdce sevřela bolest tak silná, že se mu dělalo mdlo.
Ale když byl s ní, věděl, že mu rozumí, a jeho největším přáním bylo, aby to věděla taky.

Happy Life

27. března 2016 v 21:34

Life

25. března 2016 v 15:28

Veselé Vánoce

23. prosince 2015 v 12:23 | Peggy Tail
Přeji všem ZDRAVÍ, LÁSKU a KONCERT AVRIL! <3
Děkuji Avril, že s ní prožívám už... no já vlastně nevím kolikáté Vánoce :D Ale pár let už to je... cca 7. A nebýt jí, nebyla bych kde jsem. Její hlas na mě působí léčivým účinkem a dokáže mě zaplavit nadějí a energií. Děkuji za všechno, co pro mě kdy udělala, aniž by o tom věděla. Nejen pro mě, ale pro všechny z nás. Doufám, že Avril i vy, Little Black Stars, budete mít překrásné Vánoce a všichni budete zdraví! Zdravé a veselé!
Peggy


Kdy konečně udělám nové vánoční přání s Avril hmmm... :D Jsem to ale líná prdel...

Bison

25. listopadu 2015 v 18:59
Tohle je tak krásná fotka. Fotka bytosti, která je zmítána krutou bouří a přesto stojí pevně jako skála. Chtěla bych být silná jako bison. (zdroj)


Rys - pánem světa vždy a všude

8. října 2015 v 19:46 | Peggy Tail
Šla jsem se projít se svým taťkou a šli jsme kolem takové mini-zoologické v jednom z pražských lesů.
Procházela jsem kolem všech těch krásných zvířátek, až jsem se zastavila u rysa. Všichni, kteří českého rysa viděli ví, že je to v podstatě přerostlá kočka se štětinkami na uších.
Jeho vznešenost mi zatajila dech. Nic nedělal, jen seděl a zíral. Ten jeho klid byl omamující, mezi všemi těmi zvířaty drženými v klecích.
Lapili ho do pasti a dali mu doživotí. Pro jeho krásu? Třeba se tam narodil. Třeba byl zraněný. Nevím, každopádně, ta kočka, vězněna a zbavena volého pohybu...
nás měla všechny v piče.

Bohužel, jsem si ho nevyfotila.

Kam dál