Největší demotivace na mojí škole - učitelé

30. března 2018 v 14:40 | Peggy
Začneme drinkem Opletalem (Dr., Ing.)
Tento pán, kterého máme na Ekonomii tiskové produkce, nám často vypráví o tom, co všechno vlastnil, založil, kolik lidí propustil, kde všude byl a co všechno viděl. Je to totální mentál a dysgrafik, soudě podle jeho čmáranic na tabuli, které postrádají jakoukoli dynamiku, a podle jeho historek o tom, kde všude byl ředitelem za bývalého režimu, také bývalý komunista. (Jestli bývalý).
Pokaždé zahltí tabuli výpočty tiskové a ekonomické produkce, ve kterých aby se ďábel vyznal, které nestíháme ani opisovat, natož chápat. Vždy, když se na konci zeptá "máte nějaké dotazy?", mám chuť se dotázat: "Co znamená každé číslo a každá zkratka na tabuli?" a "Tu vadu máte od dětství?".

Květ
Ach Květ. Hříčka přírody. Pan Petr Kvítek nás má vyučovat Management tiskové produkce
a Informační systémy. Ani jedno neučí. Tedy, možná, že se snaží, ale není to poznat.
Občas přemýšlím, že bych mu napsala něžný, ale upřímný dopis, kde bych mu vysvětlila, proč je tak příšerný učitel, resp., proč není učitel. Myslím si ale, že by nepochopil nic z toho, co mám na srdci:
"Nemáte absolutně žádnou osobnost, tudíž, když mluvíte ( i přesto, že máte silný hlas, tedy, je slyšet, že máte ten pohon), všechno, co říkáte se rozplizne v prostoru. Jinak řečeno, váš hlas nemá absolutně žádnou barvu a ostrost. Pro mě osobně je velmi nepříjemné vás poslouchat. I když se velice snažím vás vnímat, je těžké už jen rozeznávat slova, která z vás vychází. Je mi vás hrozně líto. Nedokážu si ani představit, jak moc vás někdo musel zadupat do země, že jste se stal neposlouchatelným. Poukazuje na to i vaše občasné koktání, které se aspoň, jak jsem si všimla, od střední školy zlepšilo. Jen tak dál! Hlavu vzhůru! Bohužel, jsou tu další nesnesitelné věci, kterých se při přednáškách dopouštíte.
Např., debilní dotazy. Vlastně to nejsou dotazy, jen jakési očekávání, že vás doplníme. My ovšem absolutně netušíme, na co se ptáte. Proto vám skoro nikdy neodpovíme. Vaše myšlenky se velice špatně monitorují, stejně jako vaše slova. To je asi to hlavní, co mám na srdci."
Nepochopil by nic z toho. Opravdu ne. Většina učitelů nemá absolutně žádný cit a hloubku myšlenek.

Paní vypláchlá
Naše učitelka angličtiny je parodií sama na sebe. Je velmi náladová. Všechno se odvíjí od toho, jak se daný den vyspala. Není tak příšerná, tím myslím, že jsem zažila opravdu o dost horší, ale její kritika bývá zcela iracionální a nesmyslná. Také je dost mimo, zapomíná a občas má tendence k tomu vymýšlet si neskutečné blbosti (já být učitelka, tak se zastřelím, takže se jí nedivím, jen konstatuji).
Co mě irituje asi nejvíc je její schopnost popřít vás samé. Často se vás totiž zeptá na něco, co jste právě řekli. Nevím, jaká je v osobním životě, ale být ona mou matkou, asi skončím jako vrah.

Pán, co si myslí, že na jeho předmět máme čas
Není na něm nic tak hrozného. Asi. Máme ho na Multimediální tvorbu. Ovšem jeho přesvědčení
o tom, že máme při 10 předmětech a s natřískaným rozvrhem čas chodit někde s kamerou a natáčet, mě fascinuje. Upřímně, nechápu, proč tenhle předmět vůbec máme. Fakt jsem to nepochopila.
Die Ende
 

Blití před půlnocí. Matrix a tak. (28. 3. 2018)

29. března 2018 v 0:25 | Peggy
Milá Eliško,
děkuji ti za tak krásné psaní. Měla jsem smutný den a dojalo mě to k slzám. Je pro mě obrovská čest, být ti inspirací. To, že jsem napsala do stavu, co ve mně odrážíte, tě inspirovalo k něčemu, co mě pak dojalo, to je prostě úžasné. Často mi přijde, že vidíš věci, které ostatní ne. Jsi výzkumník tělem, srdcem i myslí. Máš dobrou mušku, ve všech významech. Určitě piš, máš krásné, milé a vtipné vyjadřování. Miluji tvůj humor, to už jsem ti mnohokrát říkala. Takový neotřelý, nenápadný, hravý. Vždycky jsem s tebou cítila spojení, jsem ráda, že pokračuje a intenzivněji než dřív. Je to krásný až nadějný pocit, že tak chytří a uvědomělí lidé, jako ty, jsou mezi námi. Člověk pak chce věřit, že jich je víc a že nikdy neví, jakou úžasnou bytost, mezi těmi bandami kreténů může objevit.
Moje blití:
Hrozně mě trápí, jak je život těžký. Jak člověk jde vyřízený a demotivovaný, unavený a potká člověka na vozíku... (Vesmír: "Haha, zmrde, ty si jako myslíš, že jsi na tom špatně?! Koukej se vzpamatovat, člověče!) Vy se pak musíte učit být vděční za to, že se chcete zabít, protože nemáte to, co tato příšerná a naprosto vypatlaná, zmanipulovaná a zvrhlá společnost nazývá "racionálním důvodem."
Tak strašně se bojím změn. Když mám udělat nějaký velký krok, rozhodnutí, do něčeho vlítnout, obklopí mě paralyzující strach. Možná je to z toho, že jsem jako dítě dostávala vyhubováno skoro za všechno, co jsem udělala. I když to nebylo špatně. Já byla trapně hodné dítě. Vždycky jsem byla trapně hodná. Trapně věrná. Trapně slušná. Trapně oduševnělá. Je to těžký úděl. Přece jen žijeme ve světě, kde oduševnělost je ta nejvyšší úroveň rebelství. Jste rebelové už jen, když nepijete a neberete drogy. A být chytrej a citlivej, panečku, to je fakt těžkej nářez.
Často se cítím tak mylně. Svou existencí tím myslím. Jako bych spadla na zem odjinud. Tak nesmyslně, absurdně až nepatřičně. Často mi jsou kladeny otázky, na které neumím odpovědět... vůbec nechápu jejich smysl. Moje mysl se nesetkává s myslemi ostatních. Lidé vidí problémy, kde nejsou a dělají z nich apokalypsu. Pak jsou tu problémy zcela jasné a vážné a ty oni nevidí. Dokonce někdy dělají, jakoby to bylo správně. Páni to je dlouhý blití :DDD
Myslím si, že není možné, abych našla spřízněnou duši v partnerovi. Nedokážu si představit tu možnost. Potřebuji opravdu hodně lidí, vás všechny :DD, k tomu, abych pokryla aspoň z části potřebné porozumění a představa, že existuje někdo, kdo by se na mě dokázal (a chtěl) zcela napojit je dost fanfikce.
Přiznám se vám teď k něčemu, na co by mi lékaři napsali nějaká silná antidepresiva, jakožto ovečce, co utíká ze stáda. Někdy cítím Matrix. Nevím jak ten pocit lépe vyjádřit. Cítím tu separaci sebe od ostatního a uvědomuji si, že já jsem to ostatní a ostatní je já. Zároveň cítím, jak jsem jen "promítaná" v této realitě. Jednou za čas se mi stane, že mám malý záchvat paniky, protože cítím tu iluzi a mám pocit, jakoby se realita kolem mě měla každou chvíli rozpadnout a já se ztratit. Je to v podstatě strach ze smrti. Když si představíte strach z umírání, z té nevědomosti, osamocení, toho zmatku a bolesti. Děje se mi to např., když jsem hodně nemocná a mám horečky, nebo když se děje něco zvláštního a velkého v mém životě, třeba když cestuji, nebo když jsem na neznámých místech, na koncertech, když je kolem tisíce lidí, na otevřených, průmyslových místech, ze kterých je cítit nicota (tedy, já ji cítím) atd. Je to neuvěřitelně bolestivý pocit. Řekla bych, snad horší, než ta běžná úzkost, co cítím. Ale to je spíš smutek. Tohle je taky úzkost, ale hodně vyhrocená. Jak říkám, je to cítit jako smrt. Bolí to jako miliony jehliček bodajících v centrální části mého těla a zaplavuje mě u toho strach a panika. Do tohoto pocitu se nedokážu dostat meditací. Ne, že bych noření do sebe praktikovala tak často, jak bych měla. Nejde to skoro vůbec. Když to cítím, chci okamžitě pryč. Občas se snažím prožít tu bolest, ale ta panika nejde zvládnout. Bojím se šíleně. Bojím se, že umřu. Je to trochu stav jakéhosi šílenství. Agónie mysli a emocí. Naposled jsem to cítila silně (protože většinou je to jen blízkost toho pocitu... v případech, které jsem dala za příklad), když jsem měla toho streptokoka. Měla jsem potom deprese. Dlouho jsem se z toho dostávala.
Ach, končím už dneska. 23.59. Dobrou.

Cyklus smutku

23. března 2018 v 21:37 | Peggy
Ta nesnesitelná bolestná touha po něčem, o čem víte, že to nikdy nedostanete. Nikdy se vám to nesplní, nikdy vás to nepotká. Ta marnost. Pustost mi tlačí na srdce. Je to jako opak radosti. Smutek. Prohra. Bezmoc. Vzdávám se. Nekonečné podřízení životu. Pálí mě tváře od slz. Flegmatičnost. Opak humoru. Opět bezmoc. Na jiné úrovni. Neochota, neschopnost, vyčerpání. Opět smutek. Však jinak. Stálý a rozlehlý. Nekolísá, jen si leží. A jsme tady. To je ono. Nemůžu se z toho posunout dál. Jako když jsem zabalená v dece jako rolka. Nemůžu pohnout ani rukama. Ať řeknete, uděláte cokoli, mně je to jedno. Zklamání, strach, stud se roztekly v tekutinu tupého smutku, kterou jsem nasákla. Přijdu si i trošku směšně. Je to docela hloupý pocit. Když ho cítím silně moc dlouho, začnu se všemu smát. Cítím šílenství. Jen nepatrné, ale přece. Po nějaké době se zas moje frekvence zvedne a jedu dál... i když obtížně. A po nějaké době zase BUM. Něco ve mně vyvolá ten pocit nenaplněné touhy a studu. A cyklus se uzavře.
 


O zkaženosti a lásce

22. března 2018 v 19:08 | Peggy
Žijeme jako krysy.
Zavíráme okna dne a rozsvěcíme své špinavé bunkry.
Ničíme z marnosti.
Marnost nás vysvléká.
Betonové hovno na palouku.
Naschvály a pomluvy.
Líbí se nám nepokoj druhých.
Neustálé násilí. V médiích, našich hlavách.
Emocionální teror.
Necítíme. Slova, myšlenky, symboliku, realitu… jsme zombie.
Nerozlišujeme mezi "kunda" a "těstoviny."
Sedíme vedle sebe a jsme sami. Nesdílíme realitu druhých. Nedokážeme to.
Ignorujeme, když se někdo trápí. Řekneme: "Buď rád, že žiješ."
Co když jsme pro to ale nepřišli? Abychom přežívali.
Co když jsme tu proto, abychom byli šťastní?
Co když je nás tu tolik proto, abychom své reality sdíleli?
Lžeme. Pořád. Lžeme lidem do očí i sami sobě.
To je totiž to samé. Já jsem ty. Nerozumíš. Hlupáku.
Nerozumím sama sobě, ha!
Nelžeš tomu, koho si ceníš. Nikdy. Láska je pravda.
Nechráníš tím jeho city, sám se bojíš, zbabělče!
Člověče, jsi hloupý a bojácný. Bezbožný a falešný.
A tak se tě učím milovat. Abych ti dokázala, sama sobě, že láska nezná podmínky. A že kdybys za to nestál, nebyl bys.

Nejlepší zmrzlina - Porto

16. února 2018 v 18:52 | Peggy
Našly jsme s Věrou v Portu nejlepší zmrzlinu na světě. Uplnou náhodou jsme šly kolem (protože jen málokdy víme, kde jsme), úplnou náhodou jsme si všimly krámku, kde nikdo nebyl, a vevnitř milé paní, a úplně náhodou jsme si řekly, že si dáme zmrzlinu. Tedy, jestli věříte na náhody. Byly jsme unešené z nabídky příchutí: ananas se zázvorem, kešu s himalájskou solí, fíky s portským vínem, pomeranč s mátou a pak i klasické příchutě. Když jsme ochutnaly, byly jsme rozhodnuté dávat si tam zmrzlinu každý den. A taky jsme to udělaly. Každý den, za každého počasí. Třetí den strašně pršelo, foukal vítr, voda se valila ulicí, všichni se utíkali schovat a my dvě s Věrou jsme s lomcujícími deštníky a vodou v botách šly suveréně za vysněným cílem - tou božskou zmrzlinou. Potom jsme v promoklých bundách stály v podloubí budovy soudu. Zanedlouho se k nám přidal nějaký postarší pán, vlastně už dost starý... a poslal mi vzdušný polibek. Promoklé slepici s nudlí u nosu. Nuž, brala jsem to jako komliment. Tu zmrzlinu bychom si daly třeba i na Everestu. Dokonalá. A prodavačka s prodavačem si s námi rádi popovídali a řekli, že Porto je nejkrásnější v říjnu. Tak se asi jednoho krásného října budeme muset vrátit a zmrzlinový zážitek si zopakovat. <3

Báseň skrze čas

14. února 2018 v 0:14 | Peggy

Plutonická matka

14. února 2018 v 0:11 | Peggy
Ten pocit marnotratnosti, méněcennosti, tu nenávist, agresi, nerudnost, vztek a otrávenost, tu mám, mami, od tebe. Nesnáším, když tohle děláš. Myslíš si, že nevím, jak jsi obětavá?! Jak jsi úžasná, skvělá královna všehomíra? Že tě nemiluju nekonečně? Že bych pro tebe neskočila z okna, kdybys mě poprosila, to si fakt myslíš? Když něco nechceš dělat, tak to, do píče, nedělej. Když to chceš udělat, tak to udělej a pěkně od srdce. Když budeš dělat věci od srdce, nebudeš litovat (ať se mezitím stane cokoli) a nebudeš nikomu nic vyčítat. Když chceš jet autem do práce, tak nepotřebuješ nadávat na červenou vlnu, protože ty si užíváš, že jedeš autem do práce a máš červenou vlnu. Chápeš to? Jsi tak nervózní, nadáváš, když se ti nenačte stránka, to je v pořádku, koho by bavilo čekání při načítání webové stránky, komu by neujely nervy? Ale že tě to neunavuje. Mě to unavilo už dávno. Já už hezkých pár let na přístroje nenadávám, protože vím, že jsem absolutně bezmocná. A to je v pohodě. Překvapuje mě, že ty to tak nemáš, jsi tu déle, než já, už dávno ti přece musí být všechno ukradené. A ono je. Však po tobě jsem flegmatik. Tedy, myslela jsem si to. Možná, že to jen máme v jiných oblastech. Možná ti říkám málo, jak jsi úžasná. Možná je to i moje vina. Ale ty se tak chováš i bez mojí pomoci. "Ach, já jsem takový chudák, musím postavit hrad, o kterém jsem sama řekla, že ho postavím, a strašně se divím, že mi nikdo nepomáhá, když jsem všem uťala hlavu." Já jsem často na všechno sama. Do všeho jdu s tím, že když už nic, tak do toho dám srdce, protože jsem sama. Protože když už nic, tak jsem. Jsem zvyklá, že na mě lidi nemají čas a jsem tak zvyklá na zklamání, že už ani nevím, zda se zklamat dovedu. Tys mi dala všechno a ještě statisíckrát víc a já nemám jak ti to vynahradit, než tě milovat. Nechci ti vyčítat, nechci být jako ty. Za všechno si můžu já sama. Ale je tolik věcí, které na tobě obdivuji a chtěla bych v nich být tak moc jako ty, a jsou věci, kterými mi ukazuješ, co přesně nedělat. Ve kterých nechci být jako ty za žádnou cenu. Odpusť mi, že dnes nedokážu mlčet, tak jako tolikrát. A slibuji, že ti budu říkat, co na tobě miluji častěji než doposud. A taky nechci, abys mlčela ty. Od té doby, co se vypouštíš, jsi mnohem hodnější maminka. Méně plutonická.

Božíma očima

3. února 2018 v 21:43 | Peggy
Řekla bych, že krom mé fantazie v tom má prsty film Božský Bruce a taky můj dobrý kamarád a spřízněná duše.


Seděli jsme naproti sobě, sami v obýváku. On v křesle, já na zemi. Sluneční paprsky prozařovaly místnost a já z něho nemohla spustit oči. Prostě jsem na něj zírala.
"Copak je?" zeptal se.
"Ach, pro to neexistují slova..." na chvíli jsem se odmlčela. "Když tě vidím, je to, jako bych se dívala na Boha. Je to jako nekonečné všechno. Všechno na světě. Tak jsi krásný."
Mlčel. Díval se mi zpříma do očí. Pak jeho oči zjihly, zvlhly a trošku se roztěkaly. Nadechl se: "Markét, co pro tebe mohu udělat?"
Plná lásky a smíření jsem se usmála. "Co pro mě můžeš udělat?"
"Ano."
"Věz to. Věz a pamatuj si, že tě takto vidím. A pokaždé, když se podíváš na svůj odraz v zrcadle, se na sebe snaž hledět mýma očima. S láskou."
Zavřel oči a po tváři mu stekla slza.

Leo - lev

12. ledna 2018 v 14:13 | Peggy
To byl dneska den. Máma ráno odjížděla do Rakouska/Německa se známým na sjezdy lyžařů. Její velký sen. Ráno mi oznámila, že osmák nejí. Musela jsem jít na zkoušku, volala jsem na veterinu, zda tam dnes mají někoho přes hlodavce. "Paní doktorka je tu do 4." Výborně. Ve tři má přijet na Florenc Radim. "Možná tam ve tři nebudu", napsala jsem mu. Šla jsem na zkoušku z angličtiny, na kterou jsem se učila tak, že jsem si to přečetla. Málem mi to nedala. I když všechno podstatné vím, nemluvilo mi to, plácala jsem blbosti a hlavní šachtu se slovíčky ucpala slova německá. Dala mi to s výtkou. (Mimochodem, je to fakt kráva. Šlo jen o zápočet. Nespočet dvojek a jedniček z testů zkrátka nestačí.) Pak jsem doma vzala Lea a jela na veterinu. Ve výtahu na Bořislavce byla nějaká hrozně milá paní, co telefonovala a začala nadávat, když ztratila signál. "Kvuli tomuhle zkurvenému výtahu!" Ovšem, kdo by tušil, že v kovové krabici v betonové šachtě 3 metry pod zemí nebude signál?! Nějací školáci se jí smáli (já taky), ještě na ně stačila sprostě nadávat, než přijelo metro.
Když doktorka chtěla Lea prohlédnout, zlomil si o její prsty přední zuby. Paní doktorka krvácela snad z obou rukou. Očividně měl něco s mozkem, už dlouho chodil nakřivo. Už ani nemohl sedět. Doktorka ho uspala. 12. 1. 2018, kolem 12.40 odpoledne odešel poslední z rodu Bublíkovců. Leonardo. Leo. Lev. Bojovník a vztekloun do poslední chvíle. Nádherná duše.
Teď jsem už doma. Za chvilku jdu pro Radima. Ještě, že vás mám, přátelé.

23. 12. 2017, 2.55

1. ledna 2018 v 13:49 | Peggy
Přála bych si vykřičet
do světa svou lásku
Přála bych si křičet,
jak vděčná jsem
za mé blízké a přátele
Nemohu to zamlčet
nevydat ani hlásku
Láska i nejistota
trochu jako sen
živoucí v mém těle

Až skoro nedává to smysl
Pocity se mi těžko veršují

Někdy mívám marnivé, nevděčné, až zlé myšlenky. Já za ně nemohu, i když za ně nesu zodpovědnost. Nestydím se za ně.Takovéhle chvíle mě však donutí vidět, kolik toho mám. Já to vím.
Děkuji za tuto chvíli.
Děkuji ti, Bože, za mé slečny, přátele a příbuzné. Jsou mým darem. pro ně chci žít. Pro ně ano. Děkuji za tento zvláštní pocit, ať je to co chce. Je to silné a já děkuji za to, že to mohu cítit.

Kam dál