Leo - lev

12. ledna 2018 v 14:13 | Peggy
To byl dneska den. Máma ráno odjížděla do Rakouska/Německa se známým na sjezdy lyžařů. Její velký sen. Ráno mi oznámila, že osmák nejí. Musela jsem jít na zkoušku, volala jsem na veterinu, zda tam dnes mají někoho přes hlodavce. "Paní doktorka je tu do 4." Výborně. Ve tři má přijet na Florenc Radim. "Možná tam ve tři nebudu", napsala jsem mu. Šla jsem na zkoušku z angličtiny, na kterou jsem se učila tak, že jsem si to přečetla. Málem mi to nedala. I když všechno podstatné vím, nemluvilo mi to, plácala jsem blbosti a hlavní šachtu se slovíčky ucpala slova německá. Dala mi to s výtkou. (Mimochodem, je to fakt kráva. Šlo jen o zápočet. Nespočet dvojek a jedniček z testů zkrátka nestačí.) Pak jsem doma vzala Lea a jela na veterinu. Ve výtahu na Bořislavce byla nějaká hrozně milá paní, co telefonovala a začala nadávat, když ztratila signál. "Kvuli tomuhle zkurvenému výtahu!" Ovšem, kdo by tušil, že v kovové krabici v betonové šachtě 3 metry pod zemí nebude signál?! Nějací školáci se jí smáli (já taky), ještě na ně stačila sprostě nadávat, než přijelo metro.
Když doktorka chtěla Lea prohlédnout, zlomil si o její prsty přední zuby. Paní doktorka krvácela snad z obou rukou. Očividně měl něco s mozkem, už dlouho chodil nakřivo. Už ani nemohl sedět. Doktorka ho uspala. 12. 1. 2018, kolem 12.40 odpoledne odešel poslední z rodu Bublíkovců. Leonardo. Leo. Lev. Bojovník a vztekloun do poslední chvíle. Nádherná duše.
Teď jsem už doma. Za chvilku jdu pro Radima. Ještě, že vás mám, přátelé.
 

23. 12. 2017, 2.55

1. ledna 2018 v 13:49 | Peggy
Přála bych si vykřičet
do světa svou lásku
Přála bych si křičet,
jak vděčná jsem
za mé blízké a přátele
Nemohu to zamlčet
nevydat ani hlásku
Láska i nejistota
trochu jako sen
živoucí v mém těle

Až skoro nedává to smysl
Pocity se mi těžko veršují

Někdy mívám marnivé, nevděčné, až zlé myšlenky. Já za ně nemohu, i když za ně nesu zodpovědnost. Nestydím se za ně.Takovéhle chvíle mě však donutí vidět, kolik toho mám. Já to vím.
Děkuji za tuto chvíli.
Děkuji ti, Bože, za mé slečny, přátele a příbuzné. Jsou mým darem. pro ně chci žít. Pro ně ano. Děkuji za tento zvláštní pocit, ať je to co chce. Je to silné a já děkuji za to, že to mohu cítit.

Co jsem vždy chtěla udělat

16. listopadu 2017 v 22:34 | Peggy
Takže, zaprvé, někoho NESKUTEČNĚ VYTROLIT. Třeba do testu napsat "strašně chytrou" odpověď nebo, když vám někdo něco nabízí, strašně dlouho si s ním povídat a pak ho odmítnout, nebo třeba trolit učitele (to už jsem dělala, ale on to nemohl pochopit, protože byl úplně mimo). Jít do kina a bučet a házet po plátně popcorn... ach na takové věci jsem dřív měla koule. Musím se to znovu naučit a udělat mega-trolling.
Vytvořit autorskou knihu. Knihu, co sami napíšete, vytvoříte všechen obsah, zalomíte, graficky zpracujete, vytisknete a svážete.
Naučit se na nějaký hudební nástroj. Nojo, od toho jsem upustila...
Naučit se tančit. To si pomalu, ale jistě plním, stejně jako zpěv!
Bungee jumping. Myslím, že kdybych JÁ něco takového dokázala, už bych se nikdy nebála.
Někomu dát pěstí (jako jo, omylem jsem praštila Moniku, ale to fakt nepočítám...)
Poprat se. Proč to chci? Neptejte se mě, nejsem normální. To je takové to, co chcete, ale nechcete.
Udělat nějaký veřejný protest proti systému... nevím, jak to myslím, ale vždycky si představím tu směšnou scénu z Yes Mana, kde Carlův kamarád prohodí šutr sklem budovy banky :D
Prodat svůj nápad (spolu s autorstvím).
Naučit se plynně mluvit 4 cizími jazyky.
Jít na koncert Avril Lavigne.
Potkat osobně Jackieho Chana.
Dělat společně s lidmi na nějakém skvělém a prospěšném projektu. Aktivně pomáhat lidem.
Žít na více místech planety.
Procestovat svět s přáteli a svou životní láskou.
Potkat svou životní lásku :D
Někoho se zastat jako ve filmu :D
Aby se mě někdo zastal jako ve filmu... :D K TOMU JSEM SE JEŠTĚ NEDOSTALA, NO! :D
Naučit se jezdit na koni. Překonat svůj strach.
Naučit se všechny ty fyzický věci, co jsem nikdy neuměla, jako hvězdu, stojku, most ze stoje, prostě si hrát na Elišku.
Jednoho dne udělat něco krásného a velkého. Projekt. Produkt. Rozšířit své myšlenky, udělat něco prospěšného a být za to oceněna, respektována a vnímána. Možná je to pošetilé, ale na to vám seru.
Říct někomu do očí, že mu na to seru. Ok, to už jsem udělala, ale chci to udělat lépe.
Někoho vyčumět v MHD.
Naučit se perfektně česky. (No se neculte, taky to neumíte :D)
Vědět všechno. K tomu jsem se také ještě nedostala, ale usilovně na tom pracuji!
Zeptat se úplně cizího člověka: "To čumíš na mě?!"
Pomilovat se v jezeře nebo řece s láskou mého života.
Vylézt na nějakou fakt vysokou horu :DD Marky a zeměpis :DD
Naučit se řídit a závodit. Posléze vyhrát nějaký závod a cítit se JAKO BOREC. (Třeba někdy. Nakonec.)
Naučit se slušně na skejtu a na ledních bruslích.
Naučit se spoustu věcí.
Vylepšit svůj zdravotní stav. Hlavně alergii, únavu, strachy a úzkosti.
Zdravě jíst a cvičit. Snažím se. Vím, že na tom nejsem slavně, ale vážně cítím posun za poslední 3 roky.
Vydělat balík peněz.
No, už přecházím pomalu do tužeb žití než skutků, tak to asi zakončím. Jistě to není vše. Ale něco to je.
 


Ví o nás

12. listopadu 2017 v 15:10 | Peggy
Drabble 2014, o Monny a její oslavě. Čas letí, pomoc!

Ví o nás, říkala jsem si zavřená po tmě s kamarádkou na záchodě, čekajíc na příležitost překvapit oslavenkyni Moniku. Udělaly jsme jí totiž mini oslavu, a když vešla do bytu otevřenými dveřmi, byly jsme schované na záchodě a dělaly jsme, co jsme mohly, abychom nepropukly v šílený pubertální smích. Myslely jsme, že se Monny bude držet svíčkami vyznačené cesty, ale to by nebyla Monny. Když prohledala všechny čtyři hlavní pokoje, už o nás věděla. Namířila si to tedy k záchodu a ve chvíli, kdy otevřela dveře, Věra vykřikla plánované "PŘEKVAPENÍ", zatímco já jen zařvala jako postižený plameňák. Opravdu nezapomenutelný moment.

Touha

12. listopadu 2017 v 15:06 | Peggy
Drabble 2017, poslouchala jsem skladbu "O" od Coldplay.

Leželi tu vedle sebe.
Povídali si.
Louka voněla.
Byl jarní večer.
Vítr zpíval píseň o nekonečnu.
Mraky se táhly, byly dlouhé a vláčné jako melancholická skladba.
Díval se na ni, ona jinam.
"Co cítíš?" ptal se jí.
"Cítím, že přichází něco velkého."
Hejno ptáků prolétlo šedomodrou oblohou.
"To by mohlo být dobré."
"Možná," připustila s pochybami,"jen nevím, jestli jsem připravená."
Obrátila k němu hlavu.
Zlaté slunce bylo nízko.
"A jak dlouho chceš ještě čekat?"
Podívala se mu do zpříma očí.
Oči jí zvlhly slzami a dech zabolel.
Brala ho za ruku.
Nevzala.
Nebyl tam.Možná, že jednoho dne bude.

Hahá, Verin deník!

12. listopadu 2017 v 15:01 | Peggy
Drabble z roku 2016 :D

Je těžký mít tlustý kotníky, když máte prsa na zádech. Vono, když ti řekne google překladač: "Čau matko, jsi jako stála na E55?" s anglickym přízvukem, tak to není úplně normální. A co teprve, když člověk neví, proč smrdí, když se protáhne, to je pak těžký, Irmlinde! Jeden jde takhle do parku, myslí si, že tam uvidí zelený stromy a oni jsou barevný! Teď ti začnou nadávat, že máš tlustý stehno a samy maj tlustý ušní boltce! Pak si jdeš do Billy a prodavačka se ptá Britney Spears, jestli má billa kartičku.
Se pak divte, že moje kamarádky jsou krávy...

Dvě já

7. listopadu 2017 v 12:49 | Peggy
Dřív jsem dokázala všechno dělat včas. Vše jsem dělala pořádně, a i když jsem něco musela udělat, a nebavilo mě to, dokázala jsem v tom najít nějakou výhodu, nějaké zalíbení, třeba když jsem se učila na test informace, které mě nezajímaly, dokázala jsem v tom najít trénink mozku, byla jsem pyšná na to, že se mi toho do hlavy vejde tolik a radovala se z úspěchu. Líbilo se mi mít vše pod kontrolou a zandávat povinnosti. Možná, že jsem se k tomu musela nutit, určitě to nebylo vůbec lehké, ale vím jistě, že jsem se necítila tak prázdná a přeplněná zároveň. Možná to bylo proto, že jsem byla
zamilovaná... těžko říct. A pak najednou toho bylo moc. Moc věcí, co jsem musela udělat, naučit se, zařídit. Víc, než jsem mohla zvládnout a stihnout. Celý víkend jsem se učila na test z matiky a dostala jsem čtyřku. Za kterou jsem podle učitelova mínění měla být vděčná. Nikdo neviděl mou snahu. Bylo jedno, kolik úsilí jsem do toho dala. Nezáleželo na tom. Tenkrát, jakoby se ode mě odpojila jedna moje část. Každý v sobě má mnoho svých Já. Oddělují se, jak proplouváme životem a setkáváme se s bolestmi, které toto způsobují. Oddělil se kousek mého já, který se na všechno vykašlal. Vzdal to.
Bylo mu to jedno a je mu to jedno. Ten kousek, co ví, že stejně nikoho nezajímá, co dělá a říká, kousek, který ví, že život je jen iluze a nic nemá smysl. Jenomže ta starší, zodpovědná část, kterou trápí, když selže a záleží ji na všem a na všech, ta nikam neodešla. A teď jsou tam obě dvě ty Markéty a hádají se. Jedna chce udělat úkol do školy a trápí se tím, že té druhé je to jedno a brání jí v tom. Jedna říká: "Pojď, jdeme na to," a druhá odpovídá: "A k čemu to bude? Vždyť na ničem nezáleží, pojď sabotovat život, nic jiného ti stejně nakonec nezbude." Tyranizují se navzájem a vyčítají jedna druhé
své myšlenky a činy. A já jako celek pak sedím a mohu zešílet, protože je nejen slyším, ale i cítím a jsem dokonale paralyzovaná. Na konci dne zjistím, že jsem nic neudělala a chci si za to ublížit. Jsem nešťastná sama ze sebe. Vím, že nic nevím, přitom vím mnoho. Moje srdce mi říká něco jiného než moje mysl. A všechno to ovládá strach. Jako stín. Nejsem Petr Pan, abych ho dokázala odepnout. A jak ho přijmout? Jak přijmout děs? Žiju s ním tak dlouho a stejně mu pořád utíkám. Neuteču stínu. Počkám si na poledne.
Třeba se mnou bude ochotný mluvit

Green Day v Praze 2017 – 10 nejkrásnějších momentů.

23. ledna 2017 v 21:42 | Peggy Tail
Úvodní poznámka: Vyloveno z paměti, nedodržuji zcela přesně časovou posloupnost událostí. Jde o pohled běžného diváka a průměrného příznivce kapely. Napsáno od srdce.


Nejdřív jsem byla líná cokoli psát, ale po přečtení něčeho, co si říká "recenze", mi to nedalo. Nevím, kde byl pan Jaroslav Špulák
22. 1. 2017 v 8 večer, ale na koncertě Green Day zcela určitě nebyl.
Taky netuším, proč tuto legendární kapelu umístili do Tipsport Arény. Tito draci by si hravě poradili s fotbalovým stadionem. Bylo vyprodáno během několika hodin půl roku dopředu. Do arény se tak vmáčklo asi 13 000 šťastlivců.

Předkapela The Interrupters hezky rozehřála čekající fanoušky mezitím, co se hala zaplňovala. Zahrála asi 7 skladeb a sklidila úspěch i nadšení.
Po odchodu předkapely zaznělo ještě pár reprodukovaných rockových klasik a Green Day přišel uvést růžový plyšový králíček naznačující, ať mu políbíme zadek. Pak se setmělo a show začala prvním bodem.

1. Když Green Day odstartovali setlist peckou Know Your Enemy.
Celá aréna zajásala a na Billieho rozkaz si stoupla. Do konce koncertu už si nikdo nesedl. Následovaly písně z nového alba Revolution Radio - Bang Bang a stejnojmenná Revolution Radio. Dále na programu ten večer nechyběly pecky jako Holiday, Boulevard Of Broken Dreams, Basket Case, We Are Waiting, St. Jimmy, She, Jesus Of Suburbia, American Idiot, When I Come Around nebo Good Riddance. Pravda, nehráli všechny rádiové hity, ale tím spíš jim zbyl prostor pro představení nového alba. Tato dvou a půl hodinová show, což jak fanoušci vědí, je na Green Day takový průměr, byla opravdu nezapomenutelná.

Pokud zíraš do mobilu, stačí kliknout na obrázek videa.

2. Když Billie postupně vyzval dva fanoušky, aby si s ním zazpívali na pódiu.
"Kdo zná slova? Ty? Přísaháš, že je znáš?"
Oba kluci, kteří se během koncertu vedle frontmana postavili, je znali dokonale a byli skvělí. Málem jsem nepoznala, jestli zpívají oni nebo Billie. Nakonec s rozběhem skočili do davu a doufám, že se i bezpečně dostali na zem.


3. Když celá hala jako jeden muž odzpívala Boulevard Of Broken Dreams.

I walk a lonely road
the only one that
I have ever known


Myslím, že to bylo poprvé, co ten večer řekl Billie česky "děkuji."

4. Když lidé křičeli na povel. Billiemu stačilo ukazovat prstem.
Doslova cokoli, co zpěvák vykřikl, bylo sborově zopakováno. V jednu chvíli dokonce jen tak stál a ukazoval nalevo, doprostřed a napravo a kam ukázal, tam se bořila střecha. Takhle se asi minutu náramně bavil, než zase česky poděkoval a spustil další skladbu.

5. Když Billie vytáhl na pódium fanynku a nechal jí hrát na kytaru, kterou si potom odnesla.
"Kdo umí hrát na kytaru? Chci tady toho nejlepšího kytaristu! Vlastně stačí, když bude umět dva tři akordy..."
Holčina s růžovými vlasy vyskočila na pódium a vrhla se Billiemu do náruče. Ten jí objal, vyzkoušel si její brýle a předal jí svou kytaru. Růžovovláska zvládla ty dva tři akordy opravdu dobře a dohrála s kapelou konec písně. Celá hala jí tleskala.
"Tu kytaru si můžeš nechat, já ti jí dávám."
Slečně chvíli trvalo, než to pochopila. Nedivím se, já bych asi štěstím omdlela.
- Oprava: Slečna prý na kytaru vůbec neuměla a akordy za ní odmačkal Billie, to jsem ze svého pohledu vůbec nepostřehla. Za info děkuji 'jirzu'.

6. Když kapela odpočívala, válejíc se na zemi, a publikum zpívalo za ně.
I showmani si někdy musí dáchnout. Ležící zpěvák začal pobrukovat skladby (I Can't Get No) Satisfaction od The Rolling Stones nebo Hey Jude od The Beatles a v tichu kapely si vychutnával náš zpěv. Krásný byl i jeho proslov a poděkování: " Rock'n'rollová muzika dokáže změnit svět. Já tomu věřím. Tohle je přesně to, o čem mluvím, tohle je spokojenost (Satisfaction), tohle je oslava, radost, láska."
Náš souhlas byl jasný.

7. Když se při punkových klasikách jako Basket Case nebo St. Jimmy (02:48) všichni zbláznili, div ze sebe nevytřásli duše.


8. Když bubeník předvedl ladný taneček a vyměnil si místo s Billiem.
Koncert nabídl spoustu vtipných a roztomilých okamžiků, a tohle byl jeden z nich. Tré si zazpíval, mezitím, co frontman mlátil do bicích. Basák Mike stál po většinu večera pevně na svém místě. Klasickou sestavu doplňovali tři doprovodní hudebníci.


9. Když si Praha vytleskala přídavek a na řadu přišel Americký Idiot.
"Praha."
Po celou dobu to zpěvák vyslovoval česky a já měla nejednou na krajíčku slzy štěstí. Kdyby každý večer byl jako tento, přijdu o hlas, nohy, ruce a jsem neskutečně šťastná.


10. Když se lidé loučili se slzami v očích a Billie zapomněl text.
Bylo úplně jedno, jestli zrovna zněl velký hit, nebo řadová píseň z alba. Sešli se zde věrní fanoušci, co znali text každé písně a ten, kdo neznal, si neodpustil aspoň to "na na na."
Kapela se rozloučila akustickou verzí staré známé písně Good Riddance a zbrusu novou Ordinary World, při níž Billiemu na chvíli vypadl text a další dokonalý moment byl na světě (horní video, 00:47).
"To je krásné, vypadá to jako hvězdy," komentoval světla našich mobilů.


Někdy mám pocit, že si lidé neuvědomují, jak jsou tyto zážitky vzácné. Jak někteří čekají roky a střádají peníze, aby viděli svou oblíbenou kapelu naživo. Některým se to nikdy nepodaří a vždycky o tom budou jenom snít. Budou si to přát pokaždé, když uvidí padat hvězdu. Co byste si v tomhle obyčejném světě přáli vy?

Víte, když tu byli Green Day naposledy, před šesti lety, chtěla jsem na ně hrozně jít, ale nemohla jsem. Kamarádka mi ale z toho koncertu dala aspoň papírek, jeden z těch, co na konci prší na diváky a oni v nich skáčou dojetím. Schovala jsem si ten papírek, mám ho dodnes.
Včera jsem si domů přinesla další, sama jsem ho zvedla ze země už téměř prázdné haly.


Green Day - Ordinary World


Kde najdu město zářících světel
v obyčejném světě?
Jak mohu nechat být zakopaný poklad
v obyčejném světě?

Dny se mění v roky
Je to tam, kde žiji, dokud nezemřu
Obyčejný svět

Co byste si přáli, kdybyste viděli padající hvězdu
v obyčejném světě?
Šel jsem až na konec Země a dál
v obyčejném světě

Zlato, já nemám moc
Ale to, co máme, je víc než dost
Obyčejný svět

Kde najdu město zářících světel
v obyčejném světě?
Jak mohu nechat být zakopaný poklad
v obyčejném světě?

Zlato, já nemám moc
Ale to, co máme, je víc než dost
Obyčejný svět

Happy Life

27. března 2016 v 21:34

Life

25. března 2016 v 15:28

Kam dál