Listopad 2017

Co jsem vždy chtěla udělat

16. listopadu 2017 v 22:34 | Peggy
Takže, zaprvé, někoho NESKUTEČNĚ VYTROLIT. Třeba do testu napsat "strašně chytrou" odpověď nebo, když vám někdo něco nabízí, strašně dlouho si s ním povídat a pak ho odmítnout, nebo třeba trolit učitele (to už jsem dělala, ale on to nemohl pochopit, protože byl úplně mimo). Jít do kina a bučet a házet po plátně popcorn... ach na takové věci jsem dřív měla koule. Musím se to znovu naučit a udělat mega-trolling.
Vytvořit autorskou knihu. Knihu, co sami napíšete, vytvoříte všechen obsah, zalomíte, graficky zpracujete, vytisknete a svážete.
Naučit se na nějaký hudební nástroj. Nojo, od toho jsem upustila...
Naučit se tančit. To si pomalu, ale jistě plním, stejně jako zpěv!
Bungee jumping. Myslím, že kdybych JÁ něco takového dokázala, už bych se nikdy nebála.
Někomu dát pěstí (jako jo, omylem jsem praštila Moniku, ale to fakt nepočítám...)
Poprat se. Proč to chci? Neptejte se mě, nejsem normální. To je takové to, co chcete, ale nechcete.
Udělat nějaký veřejný protest proti systému... nevím, jak to myslím, ale vždycky si představím tu směšnou scénu z Yes Mana, kde Carlův kamarád prohodí šutr sklem budovy banky :D
Prodat svůj nápad (spolu s autorstvím).
Naučit se plynně mluvit 4 cizími jazyky.
Jít na koncert Avril Lavigne.
Potkat osobně Jackieho Chana.
Dělat společně s lidmi na nějakém skvělém a prospěšném projektu. Aktivně pomáhat lidem.
Žít na více místech planety.
Procestovat svět s přáteli a svou životní láskou.
Potkat svou životní lásku :D
Někoho se zastat jako ve filmu :D
Aby se mě někdo zastal jako ve filmu... :D K TOMU JSEM SE JEŠTĚ NEDOSTALA, NO! :D
Naučit se jezdit na koni. Překonat svůj strach.
Naučit se všechny ty fyzický věci, co jsem nikdy neuměla, jako hvězdu, stojku, most ze stoje, prostě si hrát na Elišku.
Jednoho dne udělat něco krásného a velkého. Projekt. Produkt. Rozšířit své myšlenky, udělat něco prospěšného a být za to oceněna, respektována a vnímána. Možná je to pošetilé, ale na to vám seru.
Říct někomu do očí, že mu na to seru. Ok, to už jsem udělala, ale chci to udělat lépe.
Někoho vyčumět v MHD.
Naučit se perfektně česky. (No se neculte, taky to neumíte :D)
Vědět všechno. K tomu jsem se také ještě nedostala, ale usilovně na tom pracuji!
Zeptat se úplně cizího člověka: "To čumíš na mě?!"
Pomilovat se v jezeře nebo řece s láskou mého života.
Vylézt na nějakou fakt vysokou horu :DD Marky a zeměpis :DD
Naučit se řídit a závodit. Posléze vyhrát nějaký závod a cítit se JAKO BOREC. (Třeba někdy. Nakonec.)
Naučit se slušně na skejtu a na ledních bruslích.
Naučit se spoustu věcí.
Vylepšit svůj zdravotní stav. Hlavně alergii, únavu, strachy a úzkosti.
Zdravě jíst a cvičit. Snažím se. Vím, že na tom nejsem slavně, ale vážně cítím posun za poslední 3 roky.
Vydělat balík peněz.
No, už přecházím pomalu do tužeb žití než skutků, tak to asi zakončím. Jistě to není vše. Ale něco to je.

Ví o nás

12. listopadu 2017 v 15:10 | Peggy
Drabble 2014, o Monny a její oslavě. Čas letí, pomoc!

Ví o nás, říkala jsem si zavřená po tmě s kamarádkou na záchodě, čekajíc na příležitost překvapit oslavenkyni Moniku. Udělaly jsme jí totiž mini oslavu, a když vešla do bytu otevřenými dveřmi, byly jsme schované na záchodě a dělaly jsme, co jsme mohly, abychom nepropukly v šílený pubertální smích. Myslely jsme, že se Monny bude držet svíčkami vyznačené cesty, ale to by nebyla Monny. Když prohledala všechny čtyři hlavní pokoje, už o nás věděla. Namířila si to tedy k záchodu a ve chvíli, kdy otevřela dveře, Věra vykřikla plánované "PŘEKVAPENÍ", zatímco já jen zařvala jako postižený plameňák. Opravdu nezapomenutelný moment.

Touha

12. listopadu 2017 v 15:06 | Peggy
Drabble 2017, poslouchala jsem skladbu "O" od Coldplay.

Leželi tu vedle sebe.
Povídali si.
Louka voněla.
Byl jarní večer.
Vítr zpíval píseň o nekonečnu.
Mraky se táhly, byly dlouhé a vláčné jako melancholická skladba.
Díval se na ni, ona jinam.
"Co cítíš?" ptal se jí.
"Cítím, že přichází něco velkého."
Hejno ptáků prolétlo šedomodrou oblohou.
"To by mohlo být dobré."
"Možná," připustila s pochybami,"jen nevím, jestli jsem připravená."
Obrátila k němu hlavu.
Zlaté slunce bylo nízko.
"A jak dlouho chceš ještě čekat?"
Podívala se mu do zpříma očí.
Oči jí zvlhly slzami a dech zabolel.
Brala ho za ruku.
Nevzala.
Nebyl tam.Možná, že jednoho dne bude.

Hahá, Verin deník!

12. listopadu 2017 v 15:01 | Peggy
Drabble z roku 2016 :D

Je těžký mít tlustý kotníky, když máte prsa na zádech. Vono, když ti řekne google překladač: "Čau matko, jsi jako stála na E55?" s anglickym přízvukem, tak to není úplně normální. A co teprve, když člověk neví, proč smrdí, když se protáhne, to je pak těžký, Irmlinde! Jeden jde takhle do parku, myslí si, že tam uvidí zelený stromy a oni jsou barevný! Teď ti začnou nadávat, že máš tlustý stehno a samy maj tlustý ušní boltce! Pak si jdeš do Billy a prodavačka se ptá Britney Spears, jestli má billa kartičku.
Se pak divte, že moje kamarádky jsou krávy...

Dvě já

7. listopadu 2017 v 12:49 | Peggy
Dřív jsem dokázala všechno dělat včas. Vše jsem dělala pořádně, a i když jsem něco musela udělat, a nebavilo mě to, dokázala jsem v tom najít nějakou výhodu, nějaké zalíbení, třeba když jsem se učila na test informace, které mě nezajímaly, dokázala jsem v tom najít trénink mozku, byla jsem pyšná na to, že se mi toho do hlavy vejde tolik a radovala se z úspěchu. Líbilo se mi mít vše pod kontrolou a zandávat povinnosti. Možná, že jsem se k tomu musela nutit, určitě to nebylo vůbec lehké, ale vím jistě, že jsem se necítila tak prázdná a přeplněná zároveň. Možná to bylo proto, že jsem byla
zamilovaná... těžko říct. A pak najednou toho bylo moc. Moc věcí, co jsem musela udělat, naučit se, zařídit. Víc, než jsem mohla zvládnout a stihnout. Celý víkend jsem se učila na test z matiky a dostala jsem čtyřku. Za kterou jsem podle učitelova mínění měla být vděčná. Nikdo neviděl mou snahu. Bylo jedno, kolik úsilí jsem do toho dala. Nezáleželo na tom. Tenkrát, jakoby se ode mě odpojila jedna moje část. Každý v sobě má mnoho svých Já. Oddělují se, jak proplouváme životem a setkáváme se s bolestmi, které toto způsobují. Oddělil se kousek mého já, který se na všechno vykašlal. Vzdal to.
Bylo mu to jedno a je mu to jedno. Ten kousek, co ví, že stejně nikoho nezajímá, co dělá a říká, kousek, který ví, že život je jen iluze a nic nemá smysl. Jenomže ta starší, zodpovědná část, kterou trápí, když selže a záleží ji na všem a na všech, ta nikam neodešla. A teď jsou tam obě dvě ty Markéty a hádají se. Jedna chce udělat úkol do školy a trápí se tím, že té druhé je to jedno a brání jí v tom. Jedna říká: "Pojď, jdeme na to," a druhá odpovídá: "A k čemu to bude? Vždyť na ničem nezáleží, pojď sabotovat život, nic jiného ti stejně nakonec nezbude." Tyranizují se navzájem a vyčítají jedna druhé
své myšlenky a činy. A já jako celek pak sedím a mohu zešílet, protože je nejen slyším, ale i cítím a jsem dokonale paralyzovaná. Na konci dne zjistím, že jsem nic neudělala a chci si za to ublížit. Jsem nešťastná sama ze sebe. Vím, že nic nevím, přitom vím mnoho. Moje srdce mi říká něco jiného než moje mysl. A všechno to ovládá strach. Jako stín. Nejsem Petr Pan, abych ho dokázala odepnout. A jak ho přijmout? Jak přijmout děs? Žiju s ním tak dlouho a stejně mu pořád utíkám. Neuteču stínu. Počkám si na poledne.
Třeba se mnou bude ochotný mluvit