Dvě já

7. listopadu 2017 v 12:49 | Peggy
Dřív jsem dokázala všechno dělat včas. Vše jsem dělala pořádně, a i když jsem něco musela udělat, a nebavilo mě to, dokázala jsem v tom najít nějakou výhodu, nějaké zalíbení, třeba když jsem se učila na test informace, které mě nezajímaly, dokázala jsem v tom najít trénink mozku, byla jsem pyšná na to, že se mi toho do hlavy vejde tolik a radovala se z úspěchu. Líbilo se mi mít vše pod kontrolou a zandávat povinnosti. Možná, že jsem se k tomu musela nutit, určitě to nebylo vůbec lehké, ale vím jistě, že jsem se necítila tak prázdná a přeplněná zároveň. Možná to bylo proto, že jsem byla
zamilovaná... těžko říct. A pak najednou toho bylo moc. Moc věcí, co jsem musela udělat, naučit se, zařídit. Víc, než jsem mohla zvládnout a stihnout. Celý víkend jsem se učila na test z matiky a dostala jsem čtyřku. Za kterou jsem podle učitelova mínění měla být vděčná. Nikdo neviděl mou snahu. Bylo jedno, kolik úsilí jsem do toho dala. Nezáleželo na tom. Tenkrát, jakoby se ode mě odpojila jedna moje část. Každý v sobě má mnoho svých Já. Oddělují se, jak proplouváme životem a setkáváme se s bolestmi, které toto způsobují. Oddělil se kousek mého já, který se na všechno vykašlal. Vzdal to.
Bylo mu to jedno a je mu to jedno. Ten kousek, co ví, že stejně nikoho nezajímá, co dělá a říká, kousek, který ví, že život je jen iluze a nic nemá smysl. Jenomže ta starší, zodpovědná část, kterou trápí, když selže a záleží ji na všem a na všech, ta nikam neodešla. A teď jsou tam obě dvě ty Markéty a hádají se. Jedna chce udělat úkol do školy a trápí se tím, že té druhé je to jedno a brání jí v tom. Jedna říká: "Pojď, jdeme na to," a druhá odpovídá: "A k čemu to bude? Vždyť na ničem nezáleží, pojď sabotovat život, nic jiného ti stejně nakonec nezbude." Tyranizují se navzájem a vyčítají jedna druhé
své myšlenky a činy. A já jako celek pak sedím a mohu zešílet, protože je nejen slyším, ale i cítím a jsem dokonale paralyzovaná. Na konci dne zjistím, že jsem nic neudělala a chci si za to ublížit. Jsem nešťastná sama ze sebe. Vím, že nic nevím, přitom vím mnoho. Moje srdce mi říká něco jiného než moje mysl. A všechno to ovládá strach. Jako stín. Nejsem Petr Pan, abych ho dokázala odepnout. A jak ho přijmout? Jak přijmout děs? Žiju s ním tak dlouho a stejně mu pořád utíkám. Neuteču stínu. Počkám si na poledne.
Třeba se mnou bude ochotný mluvit
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama