Únor 2018

Nejlepší zmrzlina - Porto

16. února 2018 v 18:52 | Peggy
Našly jsme s Věrou v Portu nejlepší zmrzlinu na světě. Uplnou náhodou jsme šly kolem (protože jen málokdy víme, kde jsme), úplnou náhodou jsme si všimly krámku, kde nikdo nebyl, a vevnitř milé paní, a úplně náhodou jsme si řekly, že si dáme zmrzlinu. Tedy, jestli věříte na náhody. Byly jsme unešené z nabídky příchutí: ananas se zázvorem, kešu s himalájskou solí, fíky s portským vínem, pomeranč s mátou a pak i klasické příchutě. Když jsme ochutnaly, byly jsme rozhodnuté dávat si tam zmrzlinu každý den. A taky jsme to udělaly. Každý den, za každého počasí. Třetí den strašně pršelo, foukal vítr, voda se valila ulicí, všichni se utíkali schovat a my dvě s Věrou jsme s lomcujícími deštníky a vodou v botách šly suveréně za vysněným cílem - tou božskou zmrzlinou. Potom jsme v promoklých bundách stály v podloubí budovy soudu. Zanedlouho se k nám přidal nějaký postarší pán, vlastně už dost starý... a poslal mi vzdušný polibek. Promoklé slepici s nudlí u nosu. Nuž, brala jsem to jako komliment. Tu zmrzlinu bychom si daly třeba i na Everestu. Dokonalá. A prodavačka s prodavačem si s námi rádi popovídali a řekli, že Porto je nejkrásnější v říjnu. Tak se asi jednoho krásného října budeme muset vrátit a zmrzlinový zážitek si zopakovat. <3

Báseň skrze čas

14. února 2018 v 0:14 | Peggy

Plutonická matka

14. února 2018 v 0:11 | Peggy
Ten pocit marnotratnosti, méněcennosti, tu nenávist, agresi, nerudnost, vztek a otrávenost, tu mám, mami, od tebe. Nesnáším, když tohle děláš. Myslíš si, že nevím, jak jsi obětavá?! Jak jsi úžasná, skvělá královna všehomíra? Že tě nemiluju nekonečně? Že bych pro tebe neskočila z okna, kdybys mě poprosila, to si fakt myslíš? Když něco nechceš dělat, tak to, do píče, nedělej. Když to chceš udělat, tak to udělej a pěkně od srdce. Když budeš dělat věci od srdce, nebudeš litovat (ať se mezitím stane cokoli) a nebudeš nikomu nic vyčítat. Když chceš jet autem do práce, tak nepotřebuješ nadávat na červenou vlnu, protože ty si užíváš, že jedeš autem do práce a máš červenou vlnu. Chápeš to? Jsi tak nervózní, nadáváš, když se ti nenačte stránka, to je v pořádku, koho by bavilo čekání při načítání webové stránky, komu by neujely nervy? Ale že tě to neunavuje. Mě to unavilo už dávno. Já už hezkých pár let na přístroje nenadávám, protože vím, že jsem absolutně bezmocná. A to je v pohodě. Překvapuje mě, že ty to tak nemáš, jsi tu déle, než já, už dávno ti přece musí být všechno ukradené. A ono je. Však po tobě jsem flegmatik. Tedy, myslela jsem si to. Možná, že to jen máme v jiných oblastech. Možná ti říkám málo, jak jsi úžasná. Možná je to i moje vina. Ale ty se tak chováš i bez mojí pomoci. "Ach, já jsem takový chudák, musím postavit hrad, o kterém jsem sama řekla, že ho postavím, a strašně se divím, že mi nikdo nepomáhá, když jsem všem uťala hlavu." Já jsem často na všechno sama. Do všeho jdu s tím, že když už nic, tak do toho dám srdce, protože jsem sama. Protože když už nic, tak jsem. Jsem zvyklá, že na mě lidi nemají čas a jsem tak zvyklá na zklamání, že už ani nevím, zda se zklamat dovedu. Tys mi dala všechno a ještě statisíckrát víc a já nemám jak ti to vynahradit, než tě milovat. Nechci ti vyčítat, nechci být jako ty. Za všechno si můžu já sama. Ale je tolik věcí, které na tobě obdivuji a chtěla bych v nich být tak moc jako ty, a jsou věci, kterými mi ukazuješ, co přesně nedělat. Ve kterých nechci být jako ty za žádnou cenu. Odpusť mi, že dnes nedokážu mlčet, tak jako tolikrát. A slibuji, že ti budu říkat, co na tobě miluji častěji než doposud. A taky nechci, abys mlčela ty. Od té doby, co se vypouštíš, jsi mnohem hodnější maminka. Méně plutonická.

Božíma očima

3. února 2018 v 21:43 | Peggy
Řekla bych, že krom mé fantazie v tom má prsty film Božský Bruce a taky můj dobrý kamarád a spřízněná duše.


Seděli jsme naproti sobě, sami v obýváku. On v křesle, já na zemi. Sluneční paprsky prozařovaly místnost a já z něho nemohla spustit oči. Prostě jsem na něj zírala.
"Copak je?" zeptal se.
"Ach, pro to neexistují slova..." na chvíli jsem se odmlčela. "Když tě vidím, je to, jako bych se dívala na Boha. Je to jako nekonečné všechno. Všechno na světě. Tak jsi krásný."
Mlčel. Díval se mi zpříma do očí. Pak jeho oči zjihly, zvlhly a trošku se roztěkaly. Nadechl se: "Markét, co pro tebe mohu udělat?"
Plná lásky a smíření jsem se usmála. "Co pro mě můžeš udělat?"
"Ano."
"Věz to. Věz a pamatuj si, že tě takto vidím. A pokaždé, když se podíváš na svůj odraz v zrcadle, se na sebe snaž hledět mýma očima. S láskou."
Zavřel oči a po tváři mu stekla slza.